Chěla bych být malou holkou...
8. února 2011 v 21:17 | Anyffe
|
Life
Chtěla bych být zase malou holkou,
co nezná svět.
Ležet v tvém náručí
a cítit se v bezpečí.
Být s tebou,
mým velkým ochráncem.
U kluka, se kterým
slovo strach nemá význam.
U kluka, který všechno vyřeší,
u toho, co mě udělá šťastnou.
co nezná svět.
Ležet v tvém náručí
a cítit se v bezpečí.
Být s tebou,
mým velkým ochráncem.
U kluka, se kterým
slovo strach nemá význam.
U kluka, který všechno vyřeší,
u toho, co mě udělá šťastnou.
Chtěla bych s tebou ten svět objevit,
Prozkoumat ho do detailu.
Prozkoumat ho do detailu.
Chtěla bych žít pro tebe
a místo toho, žiješ ty pro mě.
Chtěla bych...
jenže já už vyrostla.
A nejde to vrátit.
Teď jenom zabírám místo ve tvém srdci,
i když by mělo patřit jiné.
Chtěla bych být zase dětsko,
holka, pro kterou ty budeš ten dospělý.
Jenže nejsem.
Nejsem, tak jak bych jen mohla
být pro tebe?
jenže já už vyrostla.
A nejde to vrátit.
Teď jenom zabírám místo ve tvém srdci,
i když by mělo patřit jiné.
Chtěla bych být zase dětsko,
holka, pro kterou ty budeš ten dospělý.
Jenže nejsem.
Nejsem, tak jak bych jen mohla
být pro tebe?
Mám otázku - PROČ?
22. ledna 2011 v 22:22 | Anyffe
|
Thought
Pořád chci vědět proč
proč lidi některé věci dělají,
proč říkají zrovna to co říkají.
Proč.
Jaké má jejich chování důvod.
Chci to pochopit.
Jenže "Proč?",
je strašně těžká otázka.
Kolikrát mi říkají...
řekni mi svůj názor,
ty to máš v hlavě srovnané.
Ale přitom netuší,
kde je pravda.
Mám tam bordel,
strašný chaos.
Doslova katastrofální.
Když mluvím nahlas,
vybavují se mi útržky.
Věty, které mám v hlavě.
A teprve když s někým mluvím,
ptám se ho,
říkám "uvědom si"
nebo třeba "musíš znát důvod",
teprve pak o tom sama začnu přemýšlet.
Teprve pak se mi dané téma
srovná v hlavě.
Až dodatečně.
Rovnám lidem myšlenky.
Navádím je.
A to tím, že si rovnám své vlastní.
Vyslovuji cizí myšlenky,
říkám věty ze zkušenosti,
a ptám se,
kde si nejsem jista
správnou odpovědí.
A tak mi vždycky dojde -
co bych byla bez lidí,
kteří jsou okolo mě?
Nic.
Naprosto nic.
proč lidi některé věci dělají,
proč říkají zrovna to co říkají.
Proč.
Jaké má jejich chování důvod.
Chci to pochopit.
Jenže "Proč?",
je strašně těžká otázka.
Kolikrát mi říkají...
řekni mi svůj názor,
ty to máš v hlavě srovnané.
Ale přitom netuší,
kde je pravda.
Mám tam bordel,
strašný chaos.
Doslova katastrofální.
Když mluvím nahlas,
vybavují se mi útržky.
Věty, které mám v hlavě.
A teprve když s někým mluvím,
ptám se ho,
říkám "uvědom si"
nebo třeba "musíš znát důvod",
teprve pak o tom sama začnu přemýšlet.
Teprve pak se mi dané téma
srovná v hlavě.
Až dodatečně.
Rovnám lidem myšlenky.
Navádím je.
A to tím, že si rovnám své vlastní.
Vyslovuji cizí myšlenky,
říkám věty ze zkušenosti,
a ptám se,
kde si nejsem jista
správnou odpovědí.
A tak mi vždycky dojde -
co bych byla bez lidí,
kteří jsou okolo mě?
Nic.
Naprosto nic.
Sen nebo vzpomínka?
15. září 2010 v 19:22 | Anyffe
|
Touch the Stars
Je to pár dní co jsem měla sen.
Sen dokonale živý, realistický.
Byl to jeden z toho mála,
které si budu pamatovat celý život.
Pamatuji si jen okamžik,
ale o to více je ta vzpomínka intenzivnější.
Vybavuji si ten první moment,
kdy jsem prostě jen věděla,
že tam je.
Věděla jsem,
že sedí po mé levici.
Dotyk.
Dotyk jeho ruky na té mé.
Potom pohled.
Jediný a všeříkající pohled
do jeho nádherných, hlubokých očí.
Výstižnější než moře slov.
Úsměv.
Zářivý, v doprovodu toho zvonivého smíchu.
Najednou jsme se prali.
Ne, neprali jsme se.
To bylo jen takové pošťuchování na oko.
Vlastně jsme vedle sebe leželi na zádech
a dívali se vzhůru ruku v ruce.
Otřel se svou tváří o mou.
Dotyk, který jsem cítila
i po probuzení.
Vůně.
Velice intenzivní a velice blízko mě.
A pak už neležel vedle mě.
Pak už byl všude.
Stal se mou součástí,
dílkem v mé mysli.
Stal se mou vzpomínkou,
snem.
Nesnadná cesta plná vody
8. srpna 2010 v 22:57 | Anyffe
|
Life
Seděla sama ve vlaku, úplně promočená. Když vyhlédla okénkem, viděla, že nádraží, na které právě dorazili, je pod vodou. Z kolejí občas vykoukla nad hladinu část kolejnice, jediná známka toho, že zde koleje ještě jsou. Vypnuli motor. Vlak dál nejede. Co teď? Pojede náhradní autobus? Pojede vlak zpátky? Nikdo neví. Ona musí dál útrpně sedět na svém sedadle a plna strachu čekat, co se bude dít. Venku stále prší a žádná nová informace se nedostavuje. Jí se žaludek svírá strachem, když tu přichází vymodlená pomoc. Přijelo pro ni auto a odveze ji do bezpečí. Nejdřív se však k němu musí dostat. Vystupuje z vlaku, spěchá nádražím. Před autem se zaráží. Mezi ní a autem se přes ulici žene doslova řeka.
Proud vody je rychlý, studený, sahá asi do půli lýtek. Ona nemá na vybranou, musí jím projít. Začíná se brodit vodou a osazenstvo auta na ni jen nevěřícně zírá. Konečně je na druhé straně. V botách má rybníček. Dnes již pokolikáté. S úlevou nastupuje do auta, které se okamžitě rozjíždí. Tím však komplikace nekončí. Na silnici před nimi se sesunula půda, nedá se projet. Auto se otáčí a zkouší to jinou trasou. Stopka. Silnice neprůjezdná. Na řadě je třetí trasa. Vypadá slibně, ale jen do momentu, kdy protijedoucí auta začínají všechny hromadně blikat. Příčina se objevuje hned vzápětí, kdy se auto přehouplo přes horizont. Přes silnici spadl strom. Jedna silnice za druhou se uzavírá a dostat se z místa na místo se stává úkolem čím dál tím obtížnějším.
Ale ještě je tu jedna cesta. Poslední možnost. Poslední šance dostat se k cíli své cesty. Dostat se do bezpečí. Musí to vyjít…
Nekonečné hlubiny nebeského oceánu
18. července 2010 v 19:27 | Anyffe
|
Touch the Stars
z 16.7.2010
Ležela na sluncem vyhřátém betonu
a dívala se vzhůru na oblohu.
Měsíc se schovával za stromem
a jediná viditelná hvězda
se k němu zvolna přibližovala,
až zmizela za strom také.
Nebe bylo dokonale modré,
jen na západě ještě doznívaly
poslední tóny rudých červánků.
Pohledem se utápěla
v té nekonečně modři
a přemítala,
proč jí to připadá tak důvěrné,
odkud ten pocit zná.
Nekonečné hlubiny nebeského oceánu...
Hlavou jí probleskl obraz.
Obraz dvou očí majících
ten nejkrásnější odstín modři,
jaký jen může být.
Obraz očí tak hlubokých,
že na konec nelze doplavat
a i ten nejlepší plavec
by se v nich utopil.
Ta vzpomínka jí projela hlavou jako blesk
a zaplavila její nitro pocity.
Nechala se jimi ovládnout
a po tvéři se jí rozlil úsměv.
Teď byla šťastná.
Vydechla a její oči se zavřely.
