Srpen 2009

Objeven nový živočišný druh: atlet létavý

28. srpna 2009 v 20:15 | Anyffe |  Myšlenky
Víte, asi jsem přišla na jednu ze záhad atletických běžců. Tedy myslím těch, kteří pořád vyhrávají a utečou všem ostatním aspoň o 3 minuty. Oni totiž vlastně ani neběhají. Spíše - jak to jen nejlépe říci - létají, vznášejí se. Kmitají těmi svými nožkami v botách značky adidas, nike, reebok apod. těsně nad zemí a ani se neodrážejí. Neztrácejí tedy čas s přemýšlením a úkony typu levá - pravá - levá - pravá a ženou se k cíli jako blesky.


A jak že jsem na to vlastně přišla? Nedávno jsem byla jakožto fotograf-divák na jednom triatlon závodu. Běh byl samozřejmě poslední disciplínou. První přibíhali k cíli muži, kteří startovali první, potom se mezi nimi začali trousit štafetáři, a nakonec i ženy.
Jednu z prvních - počítáno i se štafetářkami asi čtvrtá - se mi povedlo zachytit v pozici pro běh přirozené, ač s jednou malou nesrovnalostí. Její stín začínal asi 5 cm pod botami. Byl níž než by být měl. Co to má být? Říkám si. A pak mi to došlo... tahle běhá s oběma nohama ve vzduchu.


Netuším sice jak to dělají, ale fascinuje mě to a je jisté, že tohle je jejich klíč k úspěchu. Takže menší rada: Chcete-li vítězit, naučte se chodit po vzduchu.

A co vy, máte s něčím podobným nějaké zkušenosti? Viděli jste už někoho 'létat'? Nebo tento druh sportu sami provozujete? Či snad máte vlastní názor, jak to je a tyhle moje kecičky se vám nezdají? Pod článkem dost prosturu pro všechny...

Panovačnost? Říkej si tomu jak chceš

24. srpna 2009 v 22:29 | Anyffe |  Ze života
Přihlásím se na FB a vpravo dole na mě kouká čarvené políčko s jedničkou. Otevřivší upozornění hlásá, že moje kamarádka V. také okomentovala její fotku. Kouknu se tedy, cože to je za fotku a co k ní psala.

Vykoukla na mě jedna asi půl roku stará fotka u které bylo napsáno, že jsem ji fotila já. 3. dubna jsem napsala "kdo jinej by jí taky fotil, že?", nebo něco v tom smyslu, a dnes mi přišla odpověď, ať prý se moc nenaparuju.
Pro lepší pochopení - na fotce ležela V. na hromadě LPíček, vlasy rozhozené všude kolem. Výřez obličej-vlasy-LPíčka. Úprava stylem + kontrast, + kontrast, + kontrast. To obvinění mi tudíž přišlo celkem absurdní, já se přeci nenaparuji, že bych fotila fotku na které je všechno vidět jako když to vlastně ani vidět není. Kdybych ji aspoň i upravovala... ne prostě.
Fotila jsem to, řekla jsem to nahlas - lépe řečeno veřejně jsem to napsala- a myslela jsem to jako holý fakt. Tak to prostě je. Fotila jsem to já, nikdo jiný nefotí. Jiná možnost není. Ale to je přeci naparování se. Nebo myslíte, že není?

Za chvilku se na spodní liště objevila ještě jednou červená jednička. Tak schválně, říkám si, co mi na to asi odpověděla? Ale ono ne. Protentokrát to byla fotka sic ze stejné série, ale jiná. Na téhle V. ležela z profilu - byl jí vidět nos- a taktéž úprava stylem kontrast +. V popisu fotky byl úryvek nám oběma dobře známé písničky. Naše konverzace z 12. srpna končila mým vysmátým smajlíkem. (Keep smiling :D) Teď na mě začala V. útočit, ať jí prý zmenším nos. Na mé argumenty typu - upravovala jsi to ty; do toho ti přeci nemohu zasahovat - nebrala v potaz a odpovědí mi bylo - cituji - "jo budeš chci zmenšit nos a tečka :D douprav to akorát". Úplně jsem ji v duchu viděla, jak sedí za notebookem a mlátí tou svojí malou pěstičkou směrem k obrazovce. Přesně důkaz toho, že tady jde přeci o ní. Mou odpovědí bylo tedy jediné slovo s nadhozenou otázkou. Panovačnost?
Inu, nakonec si tomu mám prý říkat jak chci.

Pobavte se a berte s humorem ;D

mimochodem tohle je ten nos, kterej sem měla zmenšovat ↓


Nevím, nemám zdání...

13. srpna 2009 v 22:57 | Anyffe |  Myšlenky
Mám nehoráznou chuť psát.
Je tolik témat, ke kterým se chci vyjádřit, ale jedna věc je o tom přemýšlet, a druhá o tom psát. Když člověk píše, musí své myšlenky formulovat do slov. Pro mě nelidsky těžký úkol. Vím, co chci říct, ale když z toho mám udělat větu, najednou to nejde. Nemůžu psát. Prsty se mi zastaví na klávesnici a já jen tupě zírám před sebe.
Třeba tenhle článek. Začala jsem ho psát s tím, že chci napsat větu "Mám nehoráznou chuť psát." Netušila jsem, jakto bude pokračovat. A teď píšu. A to o formulaci svých myšlenek.
Asi jsem právě objevila nový pohled na deníky. Člověk píše - a třídí si myšlenky.
Pro mě jsou slova příliš omezující. mají význam vyhraněný odtud potud. I když samozřejmě každý člověk ty hranice vnímá trošičku jinde. Ale jsou tam. A když pak chci něco vyjádřit nahlas, musím si nejdřív sama sobě uvědomit, co vlastně chci říct, jaký to má mít význam, co tím chci sdělit. Když píšu, vidím vždy celou věc trochu jinak. Proto ráda píšu. Utvořím si tak jasně daný názor na věc. Aspoň myslím.
Proč to ale tak je? Proč mám v hlavě tolik myšlenek, které se derou ven jedna přes druhou? Proč nevím, kterou začít? proč najednou nevím, o čem psát?
Sedím tu teď před monitorem se zavřenýma očima a v hlavě mi před očima běží text. Píšu. Píšu a nevím co. Začínám nad tím moc přemýšlet. Snažím se do toho dát to "to píšu JÁ, JÁ, JÁ". Nemám tu pokoru. Nemám jí dostatek, abych nechala svou intuici aby psala za mě, a prsty aby jí poslouchaly. Nemám jí, a proto píšu. Budu psát tak dlouho, dokud ji nezískám. Dokud nedokážu napsat to, na co myslím bez přemýšlení. "Beze slov." Až to dokážu, budu si moci říct, že umím psát. A v tu chvíli psát teprve doopravdy začnu. Popisovat svět tak, jak ho vidím já a nabízet tak jiným další pohled na jednu a tu samou, zdánlivě prachobyčejnou, věc...

Nevím, nemám zdání
jestli je to realita nebo můra ze spaní.
Promiňte pane králi.
Jó tak to bude sen,
přítomnost to nebude, zdá se mi.
Lituji toho povstání
co jsem na vás spáchal,
smíte mě popravit.
Nevím, nemám ponětí...

Nevím, nemám zdání,
kam tenhleten svět doletí.
Občas se někdo zblázní
a občas někdo někoho usmrtí.
A tohleto je prej svět ideální
Tak to si myslí většina lidí, zdá se mi.
Tak to je ideál, tak to je ideál...
(Mandrage, Realita)

Sitting in a window

11. srpna 2009 v 16:58 | Anyffe |  Ze života

Vždycky se mi líbilo, když někdo seděl v okně.
Teď v tom okně sedím já.
A připadám si tak nějak zvláštně.
Ani vevnitř, ani venku.
Nějak 'mezi'.
Jako uvězněná mezi těmi dvěma světy.
Líbí se mi to.
Je to takové důvěrné.
S dobrou knihou nebo vlastními zápisky.
Jako teď.
Cítím se tu doma.
Stoprocentně.
V bezpečí na parapetu otevřeného okna
s pohledem deset metrů pod sebe.
Celkem paradoxní bezpečí, že?

/I když pořád lepší než těch panelákových pětadvacet metrů/