Prosinec 2009

A že mě jen tak něco nerozbrečí

29. prosince 2009 v 19:44 | Anyffe |  Ze života
Je zvláštní,
kolik má jeden den podob.
Kolikrát o něm přemýšlíte,
a kolikrát jinak.
Dopoledne myslíte na hezkou snídani,
odpoledne na své přátele.
Teprve večer se vám ale ten Den
opravdu vryje do paměti.
Teprve večer vás rozbrečí člověk,
který vás v životě neviděl,
a přesto vás zná možná líp
než nejlepší kamarádka.
Teprve večer vás Den natolik ohromí,
že nevíte co říct.

Podobný pocit,
že vás někdo zná,
v dobrém,
už jsem jednou měla.
Nebylo to však tak intenzivní.
Teprve teď tu zkušenost plně doceňuji.
A proti ti, milá Awio,
mockrát děkuji,
že jsi mi dala šanci
tohle zažít.
Nezapomenu.


P.S., Awia: Jestli chceš, ber to jako takový malý velký dík. Jestli nechceš, ber to jako další můj 'článek'. Každopádně ještě jednou DÍKY, dostala jsi mě tim...

A moje parta mezi sebe nebere moje kámošky

26. prosince 2009 v 22:55 | Anyffe |  Ze života
Všichni k někomu patřej.
Nejlepší kámoška, parta, kluk...
A "moje" parta mezi sebe nebere moje kámošky.
"Moje" parta,
kde me nikdy nikdo nepozve,
neřekne 'pojď s náma'.
(A co je nejabsurdnější, ani je všechny neznám.)
A mým jménem odmítá mé kamarádky.
Proč nmůžou lidi mluvit za sebe?
Tolik by mi to zjednodušilo život.
A přesto, že tvrdím,
že nehraju na to
'já patřím jemu, on je můj',
tak někde uvnitř stejně cítím potřebu
k někomu patřit,
mít opravdu svý lidi.
Ne jen ty,
co mluví za mě, mým jménem,
říkají 'Tam půjdem, tam ne.
To se nám líbí, a to zas ne',
zatímco já o ničem nevím.



Tenhle text jsem psala před týdnem, kdy jsem byla naštvaná. Kamarádka na mě totiž byla hnusná, protože jí 'moje' parta odmítla. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo jen nedorozumění, že se mnou to nemělo nic společného (i když jí opravdu odmítli). Takže ten text neni tak docela... pravdivý, řekněme... ale principálně to tak cítím, takže to vlastně prada je :)

Fotka je jednou ze série 'Vánoce jak je (možná) neznáte' :D

Together but nevertheless everyone alone

14. prosince 2009 v 18:00 | Anyffe |  Ze života
Připadám si vedle něj jako bychom byli Bella s Edwardem.
Ta nejistota, váhavost.
Nedůvěra v sebe sama.
Obavy neudělat něc 'proti pravidlům'.
Nikdy se nesmět nechat unést,
vždy si zachovávat tu dokonalou sebekontrolu.
Nechci se bát, jestli neudělám něco špatně.
Nechci pořád něco předstírat.
Nechci čekat, že se stane Něco a všechno se změní.
Sebeovládání.
Klíčová záležitost.
Proč nemůže být člověk aspoň občas nezodpovědný?
Dělat nesmysly a pak si nést následky.
Třeba i špatné následky,
které by ale stály za cenu těch okamžiků,
které jsou naprosto perfektní.
Tak proč?
Proč to není tak přímočaré,
jak to všechno vypadá?
Proč se to všechno komplikuje?
Proč?


Raz, dva, tři... asi nemám přesvědčovací schopnosti

8. prosince 2009 v 20:43 | Anyffe |  Dotkni se hvězd
z 1.12.2009
Svět ztratil barvy, kde teď jsou?
Spláchl je déšť. Zatekly do odpadních stok.
Kdo je přesvědčí, aby se vrátily?

Inspirace si chodí, kudy se jí zlíbí.
Někdy zůstává po delší dobu,
jindy se jen přežene kolem
a zanechá pachuť na jazyku.
Odešla.
Kdo ji přesvědčí, aby se vrátila?

Bohatství.
Pro někoho kupa zlata,
pro jiného úsměv.
Úsměv, osudová maličkost,
kterou můžete vždy dát.
Jenže tady není kdo by dával.
To se mám smát do zrcadla?
Lhát si?
Ne.
Tak kdo ho přesvědčí, aby se vrátil?

O krásných věcech se píše jednoduše.
Jednoduše smutně.
O tom že nejsou, chybějí.
Někdy to tak ani není.
Někdy nechybějí,
někdy to není krásné.
Je to fascinující, dechberoucí.
Ale smutné.
A proto ne krásné.



Změna je život, nadpis zase zbytečnost

3. prosince 2009 v 17:09 | Anyffe |  Myšlenky
Lidé se mění. To je fakt.
Já, ty, my všichni.
Někdo naschvál, někdo samovolně.
Jiný si vytvoří úplně novou identitu.
Je to přirozené, že se lidé mění.
Otázka zní, jak zareaguje okolí.
Jestli změnu přijme,
nebo se bude dívat mezi prsty.
Někdy vám ani nedají šanci,
na kolik si připadají ublížení, zrazení.
Jindy dělají, že je vše v pořádku
a pak přijde ta pravá zrada.

Nevážeš se na nikoho.
A oni ti to vyčítají.
Začneš se na někoho vázat.
A oni ti to vyčítají.
Nežij! Říkají ti.
Ale copak to lze, poslechnout?



Poznámka pod (imaginární) čarou: Nevím proč mi to přijde jako omýlání jednoho klišé za druhým... není to ono, ale přesto... zase jsem myslela na něco jiného :D Snad jen ten konec se mi fakt líbí
update 6.12.: není to co jsem původně chtěla, ale aspoň výřez z obrázku co tu měl být :)