Všichni k někomu patřej.
Nejlepší kámoška, parta, kluk...
A "moje" parta mezi sebe nebere moje kámošky.
"Moje" parta,
kde me nikdy nikdo nepozve,
neřekne 'pojď s náma'.
(A co je nejabsurdnější, ani je všechny neznám.)
A mým jménem odmítá mé kamarádky.
Proč nmůžou lidi mluvit za sebe?
Tolik by mi to zjednodušilo život.
A přesto, že tvrdím,
že nehraju na to
'já patřím jemu, on je můj',
tak někde uvnitř stejně cítím potřebu
k někomu patřit,
mít opravdu svý lidi.
Ne jen ty,
co mluví za mě, mým jménem,
říkají 'Tam půjdem, tam ne.
To se nám líbí, a to zas ne',
zatímco já o ničem nevím.
Tenhle text jsem psala před týdnem, kdy jsem byla naštvaná. Kamarádka na mě totiž byla hnusná, protože jí 'moje' parta odmítla. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo jen nedorozumění, že se mnou to nemělo nic společného (i když jí opravdu odmítli). Takže ten text neni tak docela... pravdivý, řekněme... ale principálně to tak cítím, takže to vlastně prada je :)
Fotka je jednou ze série 'Vánoce jak je (možná) neznáte' :D
to sa stáva a niekedy to fakt bolí