Březen 2010

Pravda číslo 2: Vždycky zapomenu, jak se jmenuje ta velká hvězda co mi svítí do pokoje

14. března 2010 v 22:28 | Anyffe |  Ze života
Někdy se stává,
že o sobě člověk neví.
A někdy dokonce ani neví,
že o sobě neví.
Což byl asi můj připad.

Důvěra.
Důvěra v někoho.
To bylo asi to co mě podrželo,
proč jsem to tak 'snadno' přestála.
Věděla jsem,
že tam je ještě Někdo.
Někdo možná do té doby cizí,
ale přesto Někdo.
Někdo, kdo musel mít
strašnou spoustu trpělivosti,
někdo, kdo bude mít
nejspíš zážitek na celý život.
Někdo, o kom nic nevím,
a přitom mám pocit,
že ho znám moc dobře.
Někdo,
komu můžu jedině poděkovat,
a tohle je takový dík.

Pravda ale je,
že mě pořád bolí hlava.
Sice jenom trochu,
ale bolí.
Tak jenom doufám že si to brzo rozmyslí
a bolet přestane.


Proč? Proč? Proč?

5. března 2010 v 22:41 | Anyffe |  Ze života
Pro cit.
Pro cit, pro který nemám slovo.
Prostě jen tak.
Prostě protože chci.
Protože ho jistým způsobem zbožňuju.
Protože nemám upíří platonickou lásku.
Protože 'někdy si přeje být na holky a milovat mě.'
a protože tohle je svym způsobem úžasný slyšet.
Protože to se nedá neopětovat.
Protože je to jedna duše ve dvou tělech.
Nebo snad dvě duše v jenom těle?
Protože tohle je život, který jsem si vybrala.
Protože mě nezajímá že ti to přijde divný.
Tak prostě pro to všechno.
Proto se budu hodiny potápět v jeho očích.
Proto se na něj budu smát.
Proto se ho budu dotýkat.
Proto mu dám dárek jentak.
Proto ho zbožňuju.
Prostě CHCI.


Pravda číslo 1 o Anyffe: Neumím zatloukat hřebíky rovně

1. března 2010 v 20:56 | Anyffe |  Ze života
"Asi je to takový to
že máš chuť
si s tim člověkem povídat,
smát se s nim,
nebo prostě chceš vědět,
že je vedle tebe...
...a jen tak
prostě jen protože je to on/a."

Věta napůl moje
a napůl jeho.
Naše.
Tohle je možná důvod
proč sem nepíšu.
Nepotřebuju to.
On je mi inspirací.
Inspirací tak velkou,
že množství myšlenek
nestíhám zpracovávat.
Facebook je myslím ten
kdo na tom vydělává.
Facebook ví všechno.
A pro blog už není
tolik místa jako bývalo.

"Zářivý měsíc,
hvězdy nad hlavou
a cácorka si poskakuje nocí
v mikince a teniskách
s úsměvem na tváři."

Už ani nevím
kam mám poskakovat dřív.
Je toho hodně.
Myšlenek o to víc.
Nestíhám je zapisovat.
Chtěla jsem toho nechat.
Nespamovat tady.
Ale už to prostě nejde.
Tohle ke mě patří.
Nežiju tím,
ale patří to ke mě.
Zjišťuju,
že je krásný
si po sobě ty kecičky číst.
Nechápu svý 'problémy',
co jsem měla před měsícem.
Tomu se dá jenom smát už.
A za měsíc
už asi nebudu chápat
to dnešní stádium.

Lidé se mění.
Doba také.
A život jde dál.
Netuším co bude,
ale těším se na to.

Nečekejte tady nějakou budoucnost,
je tu mrtvo jak ve slepičim hrobě.
Píšu po měsíci
a ani nemám fotku...
...prostě PSYCHO

P. S.: radši tyhle řádky moc neřešte :D