Někdy se stává,
že o sobě člověk neví.
A někdy dokonce ani neví,
že o sobě neví.
Což byl asi můj připad.
Důvěra.
Důvěra v někoho.
To bylo asi to co mě podrželo,
proč jsem to tak 'snadno' přestála.
Věděla jsem,
že tam je ještě Někdo.
Někdo možná do té doby cizí,
ale přesto Někdo.
Někdo, kdo musel mít
strašnou spoustu trpělivosti,
někdo, kdo bude mít
nejspíš zážitek na celý život.
Někdo, o kom nic nevím,
a přitom mám pocit,
že ho znám moc dobře.
Někdo,
komu můžu jedině poděkovat,
a tohle je takový dík.
Pravda ale je,
že mě pořád bolí hlava.
Sice jenom trochu,
ale bolí.
Tak jenom doufám že si to brzo rozmyslí
a bolet přestane.
