Touch the stars - Články

Chěla bych být malou holkou...

Tue, 08 Feb 2011 21:17:58 +0100

Chtěla bych být zase malou holkou,
co nezná svět.
Ležet v tvém náručí
a cítit se v bezpečí.

Být s tebou,
mým velkým ochráncem.
U kluka, se kterým
slovo strach nemá význam.
U kluka, který všechno vyřeší,
u toho, co mě udělá šťastnou.

Chtěla bych s tebou ten svět objevit,
Prozkoumat ho do detailu.

Chtěla bych žít pro tebe

a místo toho, žiješ ty pro mě.

Chtěla bych...

jenže já už vyrostla.
A nejde to vrátit.
Teď jenom zabírám místo ve tvém srdci,
i když by mělo patřit jiné.

Chtěla bych být zase dětsko,
holka, pro kterou ty budeš ten dospělý.
Jenže nejsem.
Nejsem, tak jak bych jen mohla
být pro tebe?

Mám otázku - PROČ?

Sat, 22 Jan 2011 22:22:19 +0100

Pořád chci vědět proč
proč lidi některé věci dělají,
proč říkají zrovna to co říkají.
Proč.

Jaké má jejich chování důvod.
Chci to pochopit.
Jenže "Proč?",
je strašně těžká otázka.

Kolikrát mi říkají...
řekni mi svůj názor,
ty to máš v hlavě srovnané.
Ale přitom netuší,
kde je pravda.
Mám tam bordel,
strašný chaos.
Doslova katastrofální.
Když mluvím nahlas,
vybavují se mi útržky.
Věty, které mám v hlavě.

A teprve když s někým mluvím,
ptám se ho,
říkám "uvědom si"
nebo třeba "musíš znát důvod",
teprve pak o tom sama začnu přemýšlet.
Teprve pak se mi dané téma
srovná v hlavě.
Až dodatečně.

Rovnám lidem myšlenky.
Navádím je.
A to tím, že si rovnám své vlastní.
Vyslovuji cizí myšlenky,
říkám věty ze zkušenosti,
a ptám se,
kde si nejsem jista
správnou odpovědí.

A tak mi vždycky dojde -
co bych byla bez lidí,
kteří jsou okolo mě?
Nic.
Naprosto nic.

Sen nebo vzpomínka?

Wed, 15 Sep 2010 19:22:22 +0200

Je to pár dní co jsem měla sen.

Sen dokonale živý, realistický.

Byl to jeden z toho mála,

které si budu pamatovat celý život.

Pamatuji si jen okamžik,

ale o to více je ta vzpomínka intenzivnější.

Vybavuji si ten první moment,

kdy jsem prostě jen věděla,

že tam je.

Věděla jsem,

že sedí po mé levici.

Dotyk.

Dotyk jeho ruky na té mé.

Potom pohled.

Jediný a všeříkající pohled

do jeho nádherných, hlubokých očí.

Výstižnější než moře slov.

Úsměv.

Zářivý, v doprovodu toho zvonivého smíchu.

Najednou jsme se prali.

Ne, neprali jsme se.

To bylo jen takové pošťuchování na oko.

Vlastně jsme vedle sebe leželi na zádech

a dívali se vzhůru ruku v ruce.

Otřel se svou tváří o mou.

Dotyk, který jsem cítila

i po probuzení.

Vůně.

Velice intenzivní a velice blízko mě.

A pak už neležel vedle mě.

Pak už byl všude.

Stal se mou součástí,

dílkem v mé mysli.

Stal se mou vzpomínkou,

snem.

Nesnadná cesta plná vody

Sun, 08 Aug 2010 22:57:05 +0200

Seděla sama ve vlaku, úplně promočená. Když vyhlédla okénkem, viděla, že nádraží, na které právě dorazili, je pod vodou. Z kolejí občas vykoukla nad hladinu část kolejnice, jediná známka toho, že zde koleje ještě jsou. Vypnuli motor. Vlak dál nejede. Co teď? Pojede náhradní autobus? Pojede vlak zpátky? Nikdo neví. Ona musí dál útrpně sedět na svém sedadle a plna strachu čekat, co se bude dít. Venku stále prší a žádná nová informace se nedostavuje. Jí se žaludek svírá strachem, když tu přichází vymodlená pomoc. Přijelo pro ni auto a odveze ji do bezpečí. Nejdřív se však k němu musí dostat. Vystupuje z vlaku, spěchá nádražím. Před autem se zaráží. Mezi ní a autem se přes ulici žene doslova řeka.

Proud vody je rychlý, studený, sahá asi do půli lýtek. Ona nemá na vybranou, musí jím projít. Začíná se brodit vodou a osazenstvo auta na ni jen nevěřícně zírá. Konečně je na druhé straně. V botách má rybníček. Dnes již pokolikáté. S úlevou nastupuje do auta, které se okamžitě rozjíždí. Tím však komplikace nekončí. Na silnici před nimi se sesunula půda, nedá se projet. Auto se otáčí a zkouší to jinou trasou. Stopka. Silnice neprůjezdná. Na řadě je třetí trasa. Vypadá slibně, ale jen do momentu, kdy protijedoucí auta začínají všechny hromadně blikat. Příčina se objevuje hned vzápětí, kdy se auto přehouplo přes horizont. Přes silnici spadl strom. Jedna silnice za druhou se uzavírá a dostat se z místa na místo se stává úkolem čím dál tím obtížnějším.

Ale ještě je tu jedna cesta. Poslední možnost. Poslední šance dostat se k cíli své cesty. Dostat se do bezpečí. Musí to vyjít…

Nekonečné hlubiny nebeského oceánu

Sun, 18 Jul 2010 19:27:30 +0200

z 16.7.2010

Ležela na sluncem vyhřátém betonu

a dívala se vzhůru na oblohu.

Měsíc se schovával za stromem

a jediná viditelná hvězda

se k němu zvolna přibližovala,

až zmizela za strom také.

Nebe bylo dokonale modré,

jen na západě ještě doznívaly

poslední tóny rudých červánků.

Pohledem se utápěla

v té nekonečně modři

a přemítala,

proč jí to připadá tak důvěrné,

odkud ten pocit zná.

Nekonečné hlubiny nebeského oceánu...

Hlavou jí probleskl obraz.

Obraz dvou očí majících

ten nejkrásnější odstín modři,

jaký jen může být.

Obraz očí tak hlubokých,

že na konec nelze doplavat

a i ten nejlepší plavec

by se v nich utopil.

Ta vzpomínka jí projela hlavou jako blesk

a zaplavila její nitro pocity.

Nechala se jimi ovládnout

a po tvéři se jí rozlil úsměv.

Teď byla šťastná.

Vydechla a její oči se zavřely.

Tohle dál nejde, říká si Anyffe

Sun, 18 Jul 2010 18:37:50 +0200

Anyffe si tak projíždí novinky na facebooku a čte každý desátý status maximálně. Tohle dál nejde, říká si.

Otráveně stránku zavřu s tím, že si raději přečtu něco inteligentního na blogu. Jaké je vlastně téma týdne? Celý týden pryč, vůbec netuším... zadávám do adresního řádku blog.cz a pídím se po tématu tohoto týdne. FACEBOOK, dočtu se. Už zase, facebook. Už je opravdu všude. Čekala jsem, že se dostane brzy mezi téma týdne, ale tohle mě překvapilo. Zrovna tenhle týden :D

Nicméně začítám se článků, které napsali ostatní. Většinu ani nemusím otvírat a jen nevěřícně kroutím hlavou nad slečnami, pro které se facebook asi stal jejich životem. Myslím tím, jejich Prvním životem, tím upřednostňovaným před realitou.

Dalších několik článků je plných faktů, která si člověk dohledá na nějaké internetové encyklopedii, popřípadě přímo na facebooku. Nesmyslné články, říkám si.

Konečně narazím na jeden smysluplný článek a začtu se. Názor téhle slečny je negativní. Zajímavé číst o facebooku i z jiného pohledu. A musím uznat, že ve spoustě věcí s ní souhlasím. Zároveň se v tom ale sama vidím, v těch věcech, které ona odsuzuje. A které dnes vadí i mě. Saba sebe nechápu, jak jsem mohla být taková?

Málokdo dnes chápe podstatu téhle stránky, a podle toho to tak i vypadá.
Já sama jsem ji ze začátku nechápala, hrála jsem nesmyslné hry, dělala testy s pochybnými výsledky, přidávala si do přátel lidi, kteří mi poslali žádost a ani jsem netušila, kdo to je.

Pak mi to začalo vadit, zeď jsem měla zahlcenou cizími lidmi, miliony žádostí, stovky novinek. Začala jsem mazat. Cizí lidi, sebe ze skupin, blokovat nesmyslné aplikace. A byla jsem spokojená. Aspoň na čas.

Teď projíždím novinky, a je to tu zase. Nic z nich nečtu. Tak proč? Proč tady všechny ty lidi mám, když mě vlastně vůbec nezajímají? Někdy nečtu ani příspěvky lidí, se kterými se v reálu bavím, zjišťuji, že mě nezajímá to, co křičí do světa, co píšou a může si to přečíst každý. Když chtějí, abych danou věc o nich věděla, ať mi to řeknou do očí.

Mám něco přes dvě stě přátel a nedokážu se rozhodnout. Koho smazat? Koho ne? Jsou to lidé, které osobně znám, s 90% z nich se pozdravím, s polovinou se bavím, ale jejich novinky mě nezajímají. Jestli je tam deset lidí, jejichž statusy čtu, je to možná hodně.

Jednou už jste si je všechny ty lidi přidali, tak jak teď před nimi ospravedlnit, že jste si je odebrali z přátel? Když kliknete na "odebrat z přátel" (nebo jak se to tlačítko jmenuje v CZ, nevím), většina lidí vás označí za namyšleného, nebo něco podobného.
Nejspíš si říkají, co vám to přelétlo přes nos. Nechápou vás, a tak vás odsoudí.

Během psaní tohoto článku jsem se definitivně rozhodla. Konec s tímhle. Mažu ty lidi. Když s nimi budu chtít být zase ve spojení, jednoduše si je znovu přidám, ne? Jednoduché, tečka.

P.S.: Držte mi palce, ať mě ti odebraní "přátelé" "neukamenují" opětovnými žádostmi o přátelství, nesmyslnými dotazy a pohrdlivými pohledy. A jestli to někdo přečtl, tak díky za pozornost. Budu ráda za jakoukoli odezvu ;)

(nesmírně trefný obrázek... propůjčeno z deviantARTu)

Where are you, my drug?!?

Mon, 24 May 2010 18:11:52 +0200

Tenhle týden jsou to drogy.

Ano, drogy.

Slyšíte správně,

jsem závislá.

Potřebuji je.

Každý den,

Vždy když přijdu domů.

Po náročném dni,

Po zoufalé noci.

Ale i po zábavném odpoledni

Nebo super večeru.

Prostě pořád.

A pořád.

Pořád.

Bez přestávky.

Je to závislost,

Přiznávám.

Jiné slovo nemám.

A teď začínám mít absťák,

Nemohu svou drogu zachytit.

A nevím kde je,

Nevím co dělá,

Nevím jak se má.

Žádná z mých drog.

Je to zoufalé vědomí.

A ještě zoufalejší je,

že teď to možná čteš.

A cítíš to.

Jsi prostě droga.

A já tě z hlavy už nevyženu.

Už nemůžu.

A vlastně ani nechci.

Klenot duše

Fri, 14 May 2010 22:28:00 +0200

Klenot duše.

Impozantní to slovní spojení.

Duše.

Co to je?

Něco uvnitř nás,

co každou noc

létá si po světě

a nám do hlav

promítá sny.

Během těch nocí

hledá duši jinou,

spřízněnou.

Ta pak zjevuje se nám

během oněch prosněných nocí;

jako anděl, můza,

krásný přízrak,

ke kterému se upínáme.

Ten přízrak je nám klenotem.

Největší vzácností.

Hlídáme si ho,

opečováváme ho,

ve snech se k němu vracíme.

A jednou

pak

s trochou štěstí

toho anděla potkáme,

zamilujeme si ho.

A už nám není pomoci.

Někdo se možná diví,

milovat přízrak ze svých snů.

Ale cožpak je na tom něco špatného?

Milovat anděla?

Milovat zázrak?

Milovat to božské stvoření?

Dva měsíce. Na minutu přesně. Od posledního článku... :D

Pravda číslo 2: Vždycky zapomenu, jak se jmenuje ta velká hvězda co mi svítí do pokoje

Sun, 14 Mar 2010 22:28:11 +0100

Někdy se stává,

že o sobě člověk neví.

A někdy dokonce ani neví,

že o sobě neví.

Což byl asi můj připad.

Důvěra.

Důvěra v někoho.

To bylo asi to co mě podrželo,

proč jsem to tak 'snadno' přestála.

Věděla jsem,

že tam je ještě Někdo.

Někdo možná do té doby cizí,

ale přesto Někdo.

Někdo, kdo musel mít

strašnou spoustu trpělivosti,

někdo, kdo bude mít

nejspíš zážitek na celý život.

Někdo, o kom nic nevím,

a přitom mám pocit,

že ho znám moc dobře.

Někdo,

komu můžu jedině poděkovat,

a tohle je takový dík.

Pravda ale je,

že mě pořád bolí hlava.

Sice jenom trochu,

ale bolí.

Tak jenom doufám že si to brzo rozmyslí

a bolet přestane.

Proč? Proč? Proč?

Fri, 05 Mar 2010 22:41:59 +0100

Pro cit.

Pro cit, pro který nemám slovo.

Prostě jen tak.

Prostě protože chci.

Protože ho jistým způsobem zbožňuju.

Protože nemám upíří platonickou lásku.

Protože 'někdy si přeje být na holky a milovat mě.'

a protože tohle je svym způsobem úžasný slyšet.

Protože to se nedá neopětovat.

Protože je to jedna duše ve dvou tělech.

Nebo snad dvě duše v jenom těle?

Protože tohle je život, který jsem si vybrala.

Protože mě nezajímá že ti to přijde divný.

Tak prostě pro to všechno.

Proto se budu hodiny potápět v jeho očích.

Proto se na něj budu smát.

Proto se ho budu dotýkat.

Proto mu dám dárek jentak.

Proto ho zbožňuju.

Prostě CHCI.

Pravda číslo 1 o Anyffe: Neumím zatloukat hřebíky rovně

Mon, 01 Mar 2010 20:56:44 +0100

"Asi je to takový to

že máš chuť

si s tim člověkem povídat,

smát se s nim,

nebo prostě chceš vědět,

že je vedle tebe...

...a jen tak

prostě jen protože je to on/a."

Věta napůl moje

a napůl jeho.

Naše.

Tohle je možná důvod

proč sem nepíšu.

Nepotřebuju to.

On je mi inspirací.

Inspirací tak velkou,

že množství myšlenek

nestíhám zpracovávat.

Facebook je myslím ten

kdo na tom vydělává.

Facebook ví všechno.

A pro blog už není

tolik místa jako bývalo.

"Zářivý měsíc,

hvězdy nad hlavou

a cácorka si poskakuje nocí

v mikince a teniskách

s úsměvem na tváři."

Už ani nevím

kam mám poskakovat dřív.

Je toho hodně.

Myšlenek o to víc.

Nestíhám je zapisovat.

Chtěla jsem toho nechat.

Nespamovat tady.

Ale už to prostě nejde.

Tohle ke mě patří.

Nežiju tím,

ale patří to ke mě.

Zjišťuju,

že je krásný

si po sobě ty kecičky číst.

Nechápu svý 'problémy',

co jsem měla před měsícem.

Tomu se dá jenom smát už.

A za měsíc

už asi nebudu chápat

to dnešní stádium.

Lidé se mění.

Doba také.

A život jde dál.

Netuším co bude,

ale těším se na to.

Nečekejte tady nějakou budoucnost,

je tu mrtvo jak ve slepičim hrobě.

Píšu po měsíci

a ani nemám fotku...

...prostě PSYCHO

P. S.: radši tyhle řádky moc neřešte :D

Imaginární dotyk

Mon, 01 Feb 2010 22:14:41 +0100

z 26.12.2009?

Znáš ten pocit,

kdy někdo stojí těsně vedle tebe

a ty ho cítíš?

Nevidíš ho,

neslyšíš ho,

nikdo ti o něm neřekl.

Ty ale přesto cítíš jeho přítomnost.

Jde o tu energii, sílu

mezi dvěma bytostmi.

Dotyk jeho dechu na mé kůži.

Dotyk tlukotu jeho srdce

na celém mém těle.

Jako by se mě ve skutečnosti

ani nechtěl dotknout.

Bříšky svých prstů

kopíruje tvar mého obličeje

milimetr od kůže.

Nedotýká se mě

a přesto jeho dotyk cítím.

Dotyk,

ve kterém je mnohem více citu

než v mnohdy chamtivém,

rouhačsky nedočkavém

a nenasytném objetí.

To je pro mě dotyk.

Energie, síla.

Pouto mezi dvěma,

možná něco jako magnetické.

Je to něco mystického,

něco, co se nejen dotýká

vašeho osobního prostoru,

ale něco, co už se nabouralo dovnitř.

A možná hlouběji,

než si kolikrát uvědomujeme.

Raději doufám, nežli zoufám

Mon, 04 Jan 2010 18:50:08 +0100

z 26.12.09

Doufám.

Mám ráda slovo doufám.

Symbolizuje to víru.

Protože co jiného znamená doufat,

když ne víru?

Doufám,

že se mnou zůstaneš.

Neboli věřím,

že pouto mezi námi je natolik silné,

abys zůstal.

Doufám,

že tam budu.

Neboli věřím,

že pouto mezi mnou

a tím místem je natolik silné,

abych tam byla.

Doufám.

Celý život v něco doufám.

Ráda doufám.

Pro někoho je doufat

něco míň než vědět.

Někdo raději ví.

Já raději doufám.

Raději doufám,

že se mnou zůstaneš,

protože chceš,

než abych věděla,

že se mnou zůstaneš,

protože jsi ke mě připoután

železným okovem.

Magická noc

Fri, 01 Jan 2010 22:20:36 +0100

Některé noci v roce jsou magické.

A ať už jste kdokoli,

jejich magičnost jim nemůžete odpárat.

Jednou takovou je i noc,

kdy se v jedné vteřině od základů změní čas.

Vteřina.

Minuta.

Hodina.

Den.

Týden.

Rok.

Někdy desetiletí.

Jindy dokonce století

či snad tisíciletí.

Takovou noc jsme na dnešek všichni prožili.

A proto vám všem přeji mnoho úspěchů v čase,

pro který byla tato noc zlomová.

A že mě jen tak něco nerozbrečí

Tue, 29 Dec 2009 19:44:30 +0100

Je zvláštní,

kolik má jeden den podob.

Kolikrát o něm přemýšlíte,

a kolikrát jinak.

Dopoledne myslíte na hezkou snídani,

odpoledne na své přátele.

Teprve večer se vám ale ten Den

opravdu vryje do paměti.

Teprve večer vás rozbrečí člověk,

který vás v životě neviděl,

a přesto vás zná možná líp

než nejlepší kamarádka.

Teprve večer vás Den natolik ohromí,

že nevíte co říct.

Podobný pocit,

že vás někdo zná,

v dobrém,

už jsem jednou měla.

Nebylo to však tak intenzivní.

Teprve teď tu zkušenost plně doceňuji.

A proti ti, milá Awio,

mockrát děkuji,

že jsi mi dala šanci

tohle zažít.

Nezapomenu.

P.S., Awia: Jestli chceš, ber to jako takový malý velký dík. Jestli nechceš, ber to jako další můj 'článek'. Každopádně ještě jednou DÍKY, dostala jsi mě tim...

A moje parta mezi sebe nebere moje kámošky

Sat, 26 Dec 2009 22:55:25 +0100

Všichni k někomu patřej.

Nejlepší kámoška, parta, kluk...

A "moje" parta mezi sebe nebere moje kámošky.

"Moje" parta,

kde me nikdy nikdo nepozve,

neřekne 'pojď s náma'.

(A co je nejabsurdnější, ani je všechny neznám.)

A mým jménem odmítá mé kamarádky.

Proč nmůžou lidi mluvit za sebe?

Tolik by mi to zjednodušilo život.

A přesto, že tvrdím,

že nehraju na to

'já patřím jemu, on je můj',

tak někde uvnitř stejně cítím potřebu

k někomu patřit,

mít opravdu svý lidi.

Ne jen ty,

co mluví za mě, mým jménem,

říkají 'Tam půjdem, tam ne.

To se nám líbí, a to zas ne',

zatímco já o ničem nevím.

Tenhle text jsem psala před týdnem, kdy jsem byla naštvaná. Kamarádka na mě totiž byla hnusná, protože jí 'moje' parta odmítla. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo jen nedorozumění, že se mnou to nemělo nic společného (i když jí opravdu odmítli). Takže ten text neni tak docela... pravdivý, řekněme... ale principálně to tak cítím, takže to vlastně prada je :)

Fotka je jednou ze série 'Vánoce jak je (možná) neznáte' :D

Together but nevertheless everyone alone

Mon, 14 Dec 2009 18:00:27 +0100

Připadám si vedle něj jako bychom byli Bella s Edwardem.

Ta nejistota, váhavost.

Nedůvěra v sebe sama.

Obavy neudělat něc 'proti pravidlům'.

Nikdy se nesmět nechat unést,

vždy si zachovávat tu dokonalou sebekontrolu.

Nechci se bát, jestli neudělám něco špatně.

Nechci pořád něco předstírat.

Nechci čekat, že se stane Něco a všechno se změní.

Sebeovládání.

Klíčová záležitost.

Proč nemůže být člověk aspoň občas nezodpovědný?

Dělat nesmysly a pak si nést následky.

Třeba i špatné následky,

které by ale stály za cenu těch okamžiků,

které jsou naprosto perfektní.

Tak proč?

Proč to není tak přímočaré,

jak to všechno vypadá?

Proč se to všechno komplikuje?

Proč?

Raz, dva, tři... asi nemám přesvědčovací schopnosti

Tue, 08 Dec 2009 20:43:28 +0100

z 1.12.2009

Svět ztratil barvy, kde teď jsou?

Spláchl je déšť. Zatekly do odpadních stok.

Kdo je přesvědčí, aby se vrátily?

Inspirace si chodí, kudy se jí zlíbí.

Někdy zůstává po delší dobu,

jindy se jen přežene kolem

a zanechá pachuť na jazyku.

Odešla.

Kdo ji přesvědčí, aby se vrátila?

Bohatství.

Pro někoho kupa zlata,

pro jiného úsměv.

Úsměv, osudová maličkost,

kterou můžete vždy dát.

Jenže tady není kdo by dával.

To se mám smát do zrcadla?

Lhát si?

Ne.

Tak kdo ho přesvědčí, aby se vrátil?

O krásných věcech se píše jednoduše.

Jednoduše smutně.

O tom že nejsou, chybějí.

Někdy to tak ani není.

Někdy nechybějí,

někdy to není krásné.

Je to fascinující, dechberoucí.

Ale smutné.

A proto ne krásné.

Změna je život, nadpis zase zbytečnost

Thu, 03 Dec 2009 17:09:04 +0100

Lidé se mění. To je fakt.
Já, ty, my všichni.
Někdo naschvál, někdo samovolně.
Jiný si vytvoří úplně novou identitu.
Je to přirozené, že se lidé mění.
Otázka zní, jak zareaguje okolí.
Jestli změnu přijme,
nebo se bude dívat mezi prsty.
Někdy vám ani nedají šanci,
na kolik si připadají ublížení, zrazení.
Jindy dělají, že je vše v pořádku
a pak přijde ta pravá zrada.

Nevážeš se na nikoho.
A oni ti to vyčítají.
Začneš se na někoho vázat.
A oni ti to vyčítají.
Nežij! Říkají ti.
Ale copak to lze, poslechnout?

Poznámka pod (imaginární) čarou: Nevím proč mi to přijde jako omýlání jednoho klišé za druhým... není to ono, ale přesto... zase jsem myslela na něco jiného :D Snad jen ten konec se mi fakt líbí

update 6.12.: není to co jsem původně chtěla, ale aspoň výřez z obrázku co tu měl být :)

Následuj mne... do světa, kde nic není nemožné

Sun, 22 Nov 2009 19:40:00 +0100

Žiju ve vlastním světě,

ano, všiml sis dobře.

Možná si myslíš, že do něj nepatříš,

a možná se jen špatně díváš.

Zavři oči, otevři mysl,

vykašli se na pravidla.

Kdo stojí o milion barbie?

Všechny stejné,

konzumní, strojené.

Připusť si, že je i jiná možnost,

nedbej skeptických pohledů z okolí.

Jednej srdcem, ne myslí.

Prostě to zkus.

Možná patříš do mého světa,

a ani o tom nevíš.

Třeba si říkáš, že se ani neznáme,

že tam patřit nemůžeš.

Ale to se mýlíš,

TADY je možné vše.

TADY se na pravidla společnosti nehraje.

TADY jsou má vlastní.

Můžeš je přijmout,

a nebo taky nemusíš.

Prostě to zkus.

Trochu popusť svou fantazii

a následuj mne.

Do světa, kde nic není nemožné.